Katolíci mají posvátnou hrůzu z eucharistie, v kostelech se drží spíše vzadu.

Eucharistie budí posvátnou hrůzu, avšak její vliv klesá se čtvercem vzdálenosti. Katolíci proto zůstávají vzadu. To je v kostce výsledný závěr téměř dvouletého výzkumu dvojice vědců z Institutu ekumenických studií Svatoňovy Žacléřské univerzity. Vědečtí pracovníci Institutu, kteří si přáli zůstat v anonymitě před odbornou veřejností i před Bohem, zjistili důvod, proč jedině katoličtí věřící oproti jiným vyznáním obsazují ve svých kostelech přednostně zadní místa a později příchozím zbývají místa blíže oltáři, přičemž většina z opozdilců raději zůstává stát vzadu u dveří.

Během dvou let vědci pomocí systému skrytých kamer umisťovaných v kostelech, modlitebnách a synagogách sledovali způsob a rychlost obsazování míst v posvátném prostoru. Nasnímaná, anonymizovaná data pak vyhodnocovali pomocí originálního českého softwaru, který vyvinula Ostravská univerzita k detekci rizikových osob ve městech.

Výsledná typologie církví a náboženských společností, pokud jde o obsazování míst, podle vědců vykazuje zásadní rozdíly. „Nejostýchavější“ jsou katolíci, naopak v synagogách byla přední místa, podle očekávání, obsazována přednostně. Mírným překvapením pro vědce byla vysoká ochota sednout si blíže kazateli v protestantských modlitebnách. Spolubratři tam s úsměvem nabízeli lepší místa svým souvěrcům s odůvodněním, že oni sami už jsou spaseni. Zato letniční křesťané svým pohybem v sakrálním prostoru bez kontaktu se zemí výzkumníky konsternovali a přiměli je t&ia cute;m k opakovaným kontrolám sledovací aparatury.

Pro vysvětlení příčin odlišností testovali vědci několik předběžných hypotéz. První z nich, pracovně nazvanou: spiritualita extrémní pokory, vyvrátilo sledování katolíků po mši, kdy se kolem farní kávy tlačili a předbíhali stejně jako kteříkoliv jinověrci. Padla i hypotéza odlišnosti stavebních dispozic zohledňující velikost sakrálních prostorů. Při ekumenických bohoslužbách v rozměrných katolických chrámech si totiž jinověrci, jako obvykle, sedali až vpředu. Katolíci i v těchto případech zůstávali vzadu.

Nakonec se jako určující ukázal rozdílný inventář modliteben, totiž přítomnost nebo naopak absence svatostánku. Vědci zformulovali hypotézu, že právě přítomnost eucharistie by mohla být tím rozhodujícím faktorem, který deformuje chování katolíků. Otázku, jak měřit charakteristiku pole nadpřirozené síly, vyřešili vědci použitím tzv. Kašpirovského biotronické metody, kterou sice část vědců považuje za šarlatánskou, která však byla úspěšně využita při měření hrůzy z božstev na Nové Guinei a v Botswaně. V daném případě metoda přinesla přesvědčivé výsledky, navíc zpracované nejmodernějš ími statistickými modely vyvinutými v NASA.

Výzkumníci v závěru studie přiznávají, že hlavní cíl, dokázat genderovou nevyváženost mezi návštěvníky bohoslužeb, se jim nepodařilo prokázat podle představ zadavatele výzkumu, neziskové organizace se sídlem v USA. Ukázalo se totiž, že pokud by někdo při bohoslužbách mohl být považován za diskriminovaného, nejsou to ženy. Na Třebíčsku v jedné kostelní předsíni o rozměrech dva krát tři metry se během mše tísnily tři desítky mužů, zatímco ženy pohodlně seděly v lavicích. V jiném kostele, na Valašsku, nebylo možné za projev diskriminace považovat sektor lavic na epištolní straně, celý vyhrazený ženám, neboť stejně velký na evangelní měli k dispozici muži.

 

74 komentářů: „Katolíci mají posvátnou hrůzu z eucharistie, v kostelech se drží spíše vzadu.

  • 7.10.2019 (20:20)
    Permalink

    Poněkud mě překvapuje skutečnost, že “ … pracovníci Institutu, … si přáli zůstat v anonymitě … i před Bohem, … “ . Je přece dostatečně známo, že jistý muž, který před Bohem prchal, byl nakonec potupně pozřen kytovcem a vyvrhnut přesně tam, kde si to Bůh přál ( pro další studium doporučuji knihu proroka Jonáše). Neobávají se pracovníci, že se i jim povede podobně ?

    Reagovat
    • 8.10.2019 (5:56)
      Permalink

      Malé upřesnění : to nebyl kytovec, ale velká ryba. Přes kostice velryby by byl přeceděn 🙂

      Reagovat
      • 8.10.2019 (14:19)
        Permalink

        Byl to vorvaň, jak už dávno prokázal autor Bílé velryby.

        Reagovat
  • 7.10.2019 (21:10)
    Permalink

    Je zajímavé sledovat vývoj tohoto fenoménu u kléru: ve srovnání s dobou před padesáti lety se průměrný kněz při slavení eucharistie v cca. 15x větší vzdálenosti od svatostánku. Lze též pozorovat, že se kněží snaží držet ke svatostánku pokud možno zády.

    Reagovat
    • 8.10.2019 (5:57)
      Permalink

      Mám kamaráda varhanáře, který nic jiného než „trident“ neuznává. Považuji to samozřejmě za extrémní přístup. Sám s ním mám problém a už několikrát jsem ho dost důrazně žádal, aby se v mé přítomnosti (když jdeme někam řešit varhany) choval před domácími farníky slušně a taktně, jinak že s ním spolupráci ukončím. On má ve zvyku, když přijde do kostela, kde je obětní stůl (dnes je jich u nás většina), okázale rozhodit rukama a nahlas tak, aby to všichni slyšeli, pronese: „Nó jó, zase hóblponk“!
      Už mě tím štve. Myslet si to může, ale chovat by se měl normálně…

      Reagovat
    • 13.10.2019 (15:29)
      Permalink

      O to více vynikne, když lidé na modlitbu Otče náš obestoupí obětní stůl a drží se při tom za ruce. …
      ______________________________________
      Škoda, že pouze při „dětských“.

      Reagovat
      • 13.10.2019 (22:13)
        Permalink

        Pokud obestoupí ten obětní stůl u svatostánku, vynikne to ještě mnohem lépe!

        Reagovat
        • 14.10.2019 (21:16)
          Permalink

          Nejde o stůl. Jde o přítomnost JK ve sv. Hostii. …

          Reagovat
  • 7.10.2019 (22:21)
    Permalink

    Přemýšlím, jak vysvětlit, ještě jeden úkaz:
    Pokud eucharistie budí tak posvátnou hrůzu (a není důvod výzkumným pracovníkům nevěřit), jak je pak možné, že při přijímání se lidé nějak osmělí a přiblíží se k ní, tak říkajíc, na dotek?
    Řešení vidím v tom, že musí jít o stezku odvahy.

    Co si o tom myslíte vy?

    Reagovat
    • 8.10.2019 (19:50)
      Permalink

      Hilarie, výborný postřeh!!
      Jen bych dodala, že se jedná o druhou půlku stezky odvahy.
      Ta první se odehrává právě v zadním prostoru – cesta ke zpovědnici. To by taky vysvětlovalo důvod, proč právě katolíci se často zdržují v zadní části kostela – aby si nenápadně nacvičili právě tu první půlku stezky odvahy, která je mnohem náročnější, No a až to mají řádně nacvičené – což obvykle trvá celý měsíc, pak teprve na to jdou naostro. No a pak celý další měsíc nacvičují zas na tuto první půli, a mezi tím občas podniknou výpravu dopředu – druhou polovičku.
      Jen nechápu, proč se s výzkumem tohoto jevu tolik pachtili, a proč se rovnou neobrátili na nás! D-)

      Reagovat
      • 13.10.2019 (15:33)
        Permalink

        U nás jedna odvážná paní je. Podává svaté přijímání každou neděli.

        Reagovat
  • 7.10.2019 (22:37)
    Permalink

    Myslím, že další výzkum by se přece jen měl věnovat té genderové problematice. Nejen v onom nejmenovaném kostele na Valašku mají „ženskou“ stranu, potom „společnou“ obvykle s manželskými páry a pak už jen 1 nebo 2 lavice v „žebračce“ a možná pár na kůru. Tato cenná místa se dědí z otce na syna nebo jsou předmětem pořadníků – i když dole v kostele jsou zcela volné lavice …

    Reagovat
    • 9.10.2019 (13:25)
      Permalink

      S tou genderovou vyvážeností je to v kostelích hodně problematické. Začít by to mělo při oslovování „bratři“ a „sestry“, což ani v jednom případě není genderově neutrální. 🙂 Genderovou policii také musí hodně rozčilovat, když jdou děti na svátky nastrojené, chlapci v obleku s motýlkem, děvčata v bílých šatech s mašlemi ve vlasech. Měly by se tedy po vzoru některých západních zemí zavést nějaké stejnokroje, stejné pro chlapce i pro děvčata. 🙂 U nových kostelů, jejichž součástí je i WC, by měly být zřízeny společné genderové toalety pro muže i ženy. Jejich sloučením by se dokonce získala část podlahové plochy pro jiné účely, např. by se mohly rozšířit stolky s různými církevními brožurkami a svatými obrázky. 🙂 V neposlední řadě by si muži měli odvyknout dávat přednost ženám při vstupu do kostela, protože je to dle genderových odborníků moc sexistické. 🙂
      Se sezením v lavicích je to po genderové stránce ošemetné. U nás v prvních lavicích sedávají vzorové křesťanské rodiny a i ostatní lavice bývají poměrně promíchané, samozřejmě s převahou žen. Zajímavé je, že vzadu v koutech kostela stávají převážně muži, kterým manželky říkají, že jsou hluší dědci. Jenže oni ví, proč tam stojí. Není to kvůli genderu, ale protože jsou tam zavedené reproduktory, z kterých je tam slyšet nejlépe z celého kostela. 😀

      Reagovat
  • 8.10.2019 (6:01)
    Permalink

    Zajímavý by byl i průzkum ohledně obsazování míst v lavicích od kraje.
    Dozvěděli bychom se, zda je to z potřeby konat dobré skutky stoupáním a vpouštěním později příchozích, nebo touhy být prošen a děkován či z obavy před nenadálou situací, kdy bude potřeba
    z kostela rychle zdrhnout.

    Reagovat
    • 8.10.2019 (9:59)
      Permalink

      Je tady ještě jedna možnost, KarleK. Krajní místa v lavicích obsazují ty, kterým chybí tělesný kontakt.
      Tak mají zaručeno, že se o ně za tu hodinu aspoň párkrát někdo otře, protože jinde by se jim to nestalo.
      U nás se jim říká báby špuntovky.

      Reagovat
      • 8.10.2019 (10:51)
        Permalink

        Já se občas v cizích kostelích setkávám s opačným fenoménem. Jsme s manželkou na dovolené, přijdeme na mši do kostela a sedneme si do prázdné lavice. Pak tam přijde další člověk či lidé a cpe(ou) se za námi, ačkoliv jsou před námi i za námi jsou lavice úplně prázdné. Asi jsme zabrali jeho (jejich) místa. 😀

        Reagovat
        • 8.10.2019 (11:34)
          Permalink

          V nejmenovaném kostele v centru Prahy měli problém. Tam se vyskytovala taková dáma, která už od pohledu nebudila příliš mnoho důvěry, ale svým vzezřením u někoho vyvolávala spíše soucit. Pozornosti neuniklo, že mše svaté navštěvovala nějak moc často a „z principu“ vyhledávala plné lavice. Pravý důvod se ukázal dost brzy. Když věřící chodili k přijímání, ona nechodila, ale vyhlížela opuštěné tašky a kabelky (kdo to sebou ke svátosti nosí, že ano?) a nenápadně „odlehčovala“ jejich obsahu. Jiná všímavá dáma ji přistihla, ale zachovala klid, protože nechtěla v kostele způsobit poprask. Šeptem upozornila několik dalších lidí, ti počkali na dotyčnou před kostelem a tam to s ní vyřešili. Už se tam pak nikdy neukázala…

          Reagovat
        • 8.10.2019 (11:47)
          Permalink

          Tohle znám. V takřka prázdném kostele v bývalých Sudetech nám paní řekla, že sedíme na jejím místě. Na druhé straně kdysi bývaly na lavicích plechové ceduličky a bylo jasno, kdo tam sedí.
          V některých kostelech se ještě dochovaly.

          Reagovat
          • 8.10.2019 (12:46)
            Permalink

            Ocedulkované kostelní lavice v Sudetech jsou běžné – spíš jsou výjimkou kostely, kde ty cedulky nejsou (často však z důvodu pozdější výměny lavic nebo podobně). Ale ty cedulky jsou svědectvím, že kostely tehdy musely být v neděli narvané. Ten zasedací pořádek nejspíš byl nutností, protože jinak by „urvat“ místo asi nebylo jednoduché.

            Reagovat
            • 9.10.2019 (6:08)
              Permalink

              Fotil jsem si ty cedulky v Krásné Lípě – pěkné svědectví doby.
              Nevím, ale možná ty cedulky byly spojeny i s nějakým donátorstvím.

              Reagovat
              • 9.10.2019 (6:19)
                Permalink

                Ani to samozřejmě vyloučit nelze. Ale když se na ty cedulky člověk podívá blíže, tak zjistí, že někde je uvedeno jen jedno jméno konkrétního člověka, jinde jsou v jedné lavici třeba jen jedna či dvě cedulky s tím, že jde o místa pro celou rodinu (např. „Familie Strauss“). Němci jsou ve všem velmi systematičtí a pořádek potřebovali mít i v sezení v kostele. Velká část Sudet je v litoměřické diecézi, takže ty kostely často objíždím. A je to dost velká „depka“ po tom dvojím vysídlení. Kostely velikosti katedrál se dvěma emporami nad sebou – i zde jsou na lavicích cedulky, takže je jasné, že tam bývalo plno – a dnes v neděli často i jednomístný počet věřících, někde pravidelné bohoslužby ani nejsou (nebo třeba jen jednou za měsíc). Nechci zase evokovat politické téma, ale já osobně zastávám názor, že k vysídlení Sudet (ani jednomu a ani z jedné strany!) nemělo dojít. Byl to nádherný a bohatý kraj, který osídlili „zlatokopové“ (samozřejmě nelze všechny házet do jednoho pytle) a asi bude ještě nějakou generaci trvat, než se tam věci upraví k „normálu“ – tedy po stránce náboženské a duchovní nepochybně.

                Reagovat
    • 8.10.2019 (15:30)
      Permalink

      Další šance pro špuntovky je po skončení mše. Projevuje se to potřebou uspořádat „konferenci“ právě v tom nejužším místě východu z kostela, kde se všichni kolem nich musí prodírat. 😉

      Reagovat
      • 9.10.2019 (8:24)
        Permalink

        U nás obvykle těsně před dveřmi kostela 🙂

        Reagovat
        • 10.10.2019 (14:52)
          Permalink

          Jejda– je to všude stejné!
          Už se těším , až budu ve věku „špuntovek“ a převezmu štafetu. – Ať si mladí zvykají!!🤓😁🙃

          Reagovat
          • 13.10.2019 (15:17)
            Permalink

            Za správný konec se to vezme, když se ve farní místnosti zřídí farní kafé a mají hned možnost se lidé sdílet a poklábosit. (Navíc to lze i v sedě.)

            Reagovat
            • 14.10.2019 (8:01)
              Permalink

              Ne, ne, žádný kafe!
              Místo mezi dveřmi je přece naprosto ideální! Člověk totiž obsadí první možný bod, kde ježíš ze svatostánku už na vás nevidí, a tak je možné drbat a říkat cokoli! D-)

              Reagovat
              • 14.10.2019 (18:09)
                Permalink

                😀 😀 😀 … naprosto chápu! Řečeno novinářským žargonem „pachatel informací chce zůstat v anonymitě před odbornou veřejností i před Bohem“

                Reagovat
              • 15.10.2019 (5:35)
                Permalink

                Starý známý trik…

                Jako kluci jsme s košíčky vybírali právě ve zúženém prostoru vchodových/východových dveří. ZÁZRAK: a) prošel tam každý a b) nikdo „nešpuntoval“… 🙂

                Reagovat
  • 9.10.2019 (20:28)
    Permalink

    Není to sedání vzadu pozůstatek že školních let? Školáci mají vždycky snahu sednout si ve třídě co nejvíce dozadu.

    Reagovat
    • 13.10.2019 (15:40)
      Permalink

      Tam jsem nejdříve také seděl. Pak to ale paní učitelka vyřešila tak, že mne posadila do druhé řady se spolužačkou, která mne dostala „na starost“. …

      Reagovat
  • 9.10.2019 (21:09)
    Permalink

    No to je logicky vysvětlitelné chování na základě pudové potřeby budované už u dětí od útlého školního věku.

    Většina dětí si snaží vybrat lavici co nejdále od učitele, aby byla mimo dohled a mohla páchat beztrestně různé nepravosti, jako posílat si psaníčka (dnes tedy spíš sms) nebo číst si pod lavicí (dnes mobil nebo hru na tabletu) či spát v hodině.

    A jelikož katolíci mají svého Mistra a Učitele přepodstatněného v hostii a tudíž na zřetelném místě, dokonce označeném věčným světlem, každý příchozí ihned ví, kde se Učitel nachází a kam se nejlépe ukrýt.

    Protestanté to mají složitější, jelikož jejich alternativní výuková metoda, při které je Mistr a Učitel přítomen vždy vprostřed samotného shromáždění věřících u společného stolu, znemožňuje hromadně si od něj odsednout bokem, protože by se i on přesunul opět do jejich středu. Navíc jeho aktuální místo je nejisté, protože není označeno věčným světlem.

    Reagovat
    • 10.10.2019 (4:01)
      Permalink

      Teprve když jsem sám začal učit, tak jsem si s odstupem času uvědomil, že mnoho učitelů (vlastně v dobách mé školní docházky především učitelek) dosti trestuhodně podceňuje společenské aspekty procesu zvaného „vyučování“. Nejen, že se k dětem leckdy chovají nemožně (k dospělému by si dovolili-y sotva desetinu toho, co k dětem), autoritu si vynucují represemi a velmi často se stylizují do něčeho, čím ve skutečnosti nejsou, takže působí trapně – a děti tohle velmi brzy a nemilosrdně odhalí. Dalším problémem je systém unifikované délky vyučovacích hodin – pro jednoho pedagoga není problém udržet pozornost dětí a motivovat je po celou dobu, jiný „odpadne“ po patnácti minutách – „a co s načatým večerem“… Kněz má výhodu v tom, že si může připravit i kratší promluvu, pokud „není ve formě“ a ono často platí, že méně je více. Někdo (i učitel) vydrží hodinu mluvit o ničem (pak se nesmí divit, že děti, aby se nenudily, hledají různé formy rozptýlení), jiný to důležité shrne do několikaminutové plochy a zbytek vyučovací hodiny spolu s dětmi „zabije“ (v dobrém slova smyslu!!) sám třeba tím, že nenápadně prověřuje jejich chápání, nebo třeba jen tak vypráví (nebo dnes pustí z YouTube ukázku, která s problematickou souvisí).
      Pak jsme měli učitelku, které jsme přezdívali „baba Jaga“. Byla to starší dáma, která však absolutně nedbala na svoji vizáž a pachový odér – byla to katastrofa. Byla hodná, ale vydržet s ní ve třídě při zavřených oknech byl občas problém… Tohle všechno děti vnímají.
      Možná pak není divu, že „instinkty“ takto vybudované ve školních letech si sebou odnášíme i do dospělosti. Věřím, že pro kněze musí být dosti demotivující, když v kostele pro tři sta lidí sedí osm lidí v zadních lavicích… Ale myslím, že většina kněží už dokáže věřící požádat nebo pobídnout, aby si sedli dopředu…

      Reagovat
      • 10.10.2019 (8:11)
        Permalink

        Je možné, že většina kněží už dokáže věřící požádat nebo pobídnout, aby si sedli dopředu, ale je běžné, že většina těchto věřících požadavku nevyhoví a sedne si tam, kde seděla předtím 😀

        Reagovat
  • 10.10.2019 (17:55)
    Permalink

    “kteří si přáli zůstat v anonymitě před odbornou veřejností i před Bohem, “
    Jistě se jim to povede, neboť dle webu az247.cz američtí vědci s pomocí Boží a díky Bohu prokázali, že Bůh není a minulý týden říkali v blesku, že umřel český národní Bůh a zítra má poslední rozloučení.

    Reagovat
    • 11.10.2019 (18:12)
      Permalink

      Když se ptali Járy Cimrmana, taky říkal: „Jsem zarytý ateista, jen doufám, že mě za to Pánůh nepotrestá“.
      Jinak, Bůh přece nemůže umřít, protože je věčně živý. Ani ten národní. Vzpomeňte na Lenina a frontu před mauzoleem. 😉

      Reagovat
      • 13.10.2019 (9:44)
        Permalink

        No jo. Mauz-oleum. Než si šofér vystál s kanystrem frontu, čerpadlář zemřel …… 😀

        Reagovat
        • 13.10.2019 (15:13)
          Permalink

          JJ. To bylo ještě před 11. zářím, co tam pouštěli s kanystrem…

          Reagovat
      • 14.10.2019 (7:50)
        Permalink

        Uděláme Karlu Gottovi mauzoleum. Bude fronta.☺

        Reagovat
        • 14.10.2019 (8:04)
          Permalink

          Myslím, že by přijeli hromadně i Rusové. Ti už tu frontu za ta léta mají nacvičenou. 😀

          Reagovat
          • 14.10.2019 (8:40)
            Permalink

            Pokud je mi známo, většinu návštěvníků Leninova mauzolea dnes tvoří turisté, hlavně ze zahraničí, pro něž to není žádná ikona, ale turistická atrakce. Ty fronty jsou srovnatelné např. s frontami na Monu Lisu v Paříži. 🙂
            Gott má to štěstí, že frontu na rozloučení s ním nikdo nenařizoval a lidé přišli jen ze svého vlastního rozhodnutí. 🙂

            Reagovat
            • 14.10.2019 (8:58)
              Permalink

              Dojímá mě, jak se pořád někteří lidé snaží namluvit něco o zmanipulování národa… Oni mu nedají pokoj ani po smrti. O tom svatořečení je to samozřejmě fór, ale o tom zmanipulování možná ještě větší.
              Který z Gottových oponentů docílil toho, že text Žalmu otiskl pokleslý bulvární deník, kde kromě drbů a nechutného pitvání soukromí celebrit (i „celebrit“) není jinak nic…

              Uměl, tak uměl… Prostě UMĚL… Koho to štve, tak ať zkusí zpívat jako on. A že jeho pohřeb přerostl očekávání i těch největších kritiků a skeptiků? Asi to něco znamená.
              Nechci srovnávat, ale pohřby Boženy Němcové nebo Karla Hynka Máchy také o lecčems vypověděly…

              Reagovat
              • 14.10.2019 (9:30)
                Permalink

                Kdo umí, umí. Myslím, že leccos naznačovalo už sobotní rozloučení, kterého se účastnilo téměř 50 tisíc lidí. Mnozí další nepřijeli, protože když si spočítali, kolik lidí je v daném časovém úseku možno projít pietním místem, tak zůstali raději doma. Podle údajů ČT sledovalo pohřeb 1,065 milionu diváků. Dalších 520 tisíc diváků si přenos rekviem naladilo na televizi Nova. A další tisíce či desetitisíce lidí sledovaly přenos prostřednictvím internetových serverů.
                Dovolil bych si na závěr použít citát jednoho neznámého autora: „Není třeba věřit tomu, co umělec říká. Věřte tomu, co dělá. Jedině na tom záleží.“

                Reagovat
        • 15.10.2019 (5:06)
          Permalink

          Neuděláme. Tomu právě předešla rodina (nebo on sám – pokud si to tak přál), že jeho tělo nechali zpopelnit. Je v tom i velký díl POKORY: „Člověče pamatuji, že prach jsi a v prach se navrátíš.“

          Reagovat
  • 13.10.2019 (20:41)
    Permalink

    Tedy… mám takový pocit, že v posledních dnech je „zašpuntovaná“ celá Praha. Cesta od stanice metra Staroměstská k bazilice sv. Jakuba byla dnes odpoledne docela hororem… Už jsem přemýšlel, že ztratím zábrany a cestu si budu klestit pěstmi. Když totiž řeknete slušně česky „prosím“, dotyčný se ani neohlédne (bodejť, když česky nerozumí) natož aby alespoň kousek uhnul. Nepomáhá ale ani „please, excuse, prego, bitte“… Docela mě zaujala tuhle jedna maminka s kočárkem, která v podobné situaci kočárek používala jako radlici buldozeru (zjevně už ztratila trpělivost s tupci, kteří nereagovali vůbec na nic) a na občasné projevy nevole převážně zahraničních „špuntovek“ a „špunťáků“ česky odpovídala „tak uhnu, blbečku“… Projevy arogance nemám rád, ale v její konkrétní situaci jsem ji plně chápal, protože to byste museli sami vidět…

    Reagovat
    • 14.10.2019 (8:42)
      Permalink

      Byl jsem v Praze loni a řekl jsem: „již nikdy více“

      Reagovat
      • 14.10.2019 (19:27)
        Permalink

        Byl jsem (jako lonťák) v Praze nedávno a nezbývá mi, než po všech těch prodíračkách slastně vzdychnout „mee too“ …

        Reagovat
      • 15.10.2019 (5:22)
        Permalink

        V Indii či v Bangladéši je lidí podstatně více a také žijí…
        Zajímavý postřeh: I při dopravě tam lidé spolu daleko více SPOLUPRACUJÍ.

        (Pouští se atd.)

        Reagovat
        • 15.10.2019 (5:49)
          Permalink

          Nechápu jedince, kteří se z naprosto ideálních a idylických podmínek v Bangladéši vrací do Čech…

          Reagovat
          • 15.10.2019 (6:55)
            Permalink

            Radku, nebo vezmi si takový Pákistán, který tady bývá hajným vychvalován. Včera jsem na TV Lux sledoval dokument Kresťania v Pakistane s podtitulem „radikalizmus, bombové útoky, nútené sobáše, násilné konverzie a vraždy sa stali bežnou záležitosťou. A násilie je aj v samotnom srdci spoločnosti – v rodine.“
            https://www.tvlux.sk/tvprogram/table/14-10-2019/
            Faktem je, že křesťané (a také budhisté) jsou v Pákistánu ze strany muslimů obrovsky pronásledováni, nemohou se ucházet o určitá pracovní místa, o studium na vysokých školách apod.
            Jak je vidět, bereš hajného také s velkou rezervou 😀

            Reagovat
            • 15.10.2019 (7:03)
              Permalink

              Já někdy nevím, jestli se mám nad hajným chechtat nebo brečet. Když už neví, kudy kam, utře mě hláškou „Máme jednoho Boha, aneb v jednoho Boha věřit budeš“. (viz téměř závěrečná pasáž třítisícové megadiskuse k předešlému článku) To je jistě zcela nenapadnutelná pravda. Jenže postavena do totálně demagogické souvislosti. Tak jsem mu napsal „Je ale také dobré věřit v JEDNU SVATOU VŠEOBECNOU APOŠTOLSKOU CÍRKEV – tedy církev KRISTOVU (nikoliv Mohamedovu nebo Buddhovu).
              Nyní čekám, čím nebo KÝM toho Krista nahradí… Určitě si něco najde po způsobu „holínky – hodinky“ nebo „mandelinka – mandolína“… 😀

              Reagovat
              • 15.10.2019 (7:24)
                Permalink

                Já bych na něj vůbec nereagoval, nemá to smysl!!!!!! Je to pořád dokola ta samá ohraná písnička!

                Reagovat
                • 17.10.2019 (4:20)
                  Permalink

                  Jasně, VY mít hlavně tu svoji „husičku“ nebo spíše PRASÁTKO a pivko k tomu…
                  ____________________________________________
                  Plná pusa „keců“ a „skutek utek“…

                  Reagovat
            • 17.10.2019 (4:11)
              Permalink

              No vidíte, a když se na mne po mém návratu z Pákistánu (z Islamabádu) obrátil jeden z místních, kterého jsem potkal v tamním katolickém kostele, že shání podporu pro projekt jejich církevní školy pro děti z chudých rodin a já se na doporučení jednoho z kněží obrátil na kancelář „Papežská misijní díla“, s VELKOU SLÁVOU paní Soňa Halbrštátová přeposlala můj email svému manželovi ICLic. Mgr. Leo Habrštátovi (t.č „Národnímu řediteli PMD“) a tím vše skončilo. … https://www.missio.cz/kontakty/narodni-kancelar-pmd/ 🙁 🙁 🙁

              Takže jedinou podporou, které se škole v Islamabádu dostalo, bylo něco přes 100 EURO, které jsem jim sám poslal převodem přes Western Union z peněz, které jsem měl našetřené z diet. (Dětem za to prý koupily psací potřeby, sešity a snad i nějaké knížky – psali mi přesně co, už si to nepamatuji).

              Reagovat
          • 15.10.2019 (21:07)
            Permalink

            Upřímně vzato, skutečně jsem tam byl na místech, která by šla nazvat jako „zlatá klec“. Zpravidla se vracím ze služební cesty a v Čechách (v práci) se mne už nemohou dočkat.

            Reagovat
              • 16.10.2019 (20:30)
                Permalink

                To si 2x nemyslím. 🙂
                Spíše tam jen máme více práce než lidí. …
                _________________________________
                Dnes jsem třeba šel dokonce i na oběd v montérkách, protože jsem ani neměl čas se převléci do „civilu“. … (Což jindy vždy dělám.)

                Reagovat
        • 15.10.2019 (5:59)
          Permalink

          … pak by ještě bylo dobré porovnat HUSTOTU osídlení v jednotlivých lokalitách. A to třeba i u nás – Staroměstským náměstím někdy sotva projdete, ale třeba mezi Veclovem a Novým Vojířovem u Nové Bystřice (v „České Kanadě“) při troše štěstí nepotkáte za celý den živáčka. Tam totiž občas ani není s kým „spolupracovat“ a nemusíte se nikým prodírat (maximálně tak křovím v lese, když zvolíte blbou cestu).
          Zase srovnáváte maliny s rajčaty a snažíte se přesvědčit nás o tom, jací jsme my, Evropané, proti „Bangladéšanům“ barbaři.
          Tak proč tam nezůstanete, když je tam taková idyla? Třeba byste se tam mohl dát i do politiky a „vaši černoši“ by vám mohli porozumět podobně jako Pražané kdysi Mozartovi…

          Reagovat
          • 15.10.2019 (7:00)
            Permalink

            Krásný kraj! Hrad Landštejn, kostel Nejsvětější Trojice v Klášteře, pohraniční opevnění, rybníky, lesy, krásná příroda. 🙂

            Reagovat
            • 15.10.2019 (7:06)
              Permalink

              To je jeden z mých „srdcařských“ krajů, kam se chodím „zašívat“. Auto nechám v Jindřichově Hradci, sednu na úzkokolejku a jedu. Někde (kde mě to napadne) vystoupím a vandruji. Spím, kde a jak se dá a nic neřeším… Nejvýše dvěma lidem sdělím, kde jsem a jak mě dostihnou v případě nutnosti a pro ostatní přestávám existovat…

              Reagovat
              • 15.10.2019 (7:22)
                Permalink

                Hmm, taková železniční zastávka Kaproun, kde byl z vlaku vyhozen Jára Cimrman a kde je dnes jeho pomník, to je přímo idylka! 😀 😀 Zvlášť, když se člověk sveze parní lokálkou 😉

                Reagovat
                • 15.10.2019 (7:32)
                  Permalink

                  Jo… Jenže letos mě lehce zklamali. „Pé-ixa“ se jim rozsypala a „Resita“ byla také nepojízdná. Nějak to do sezóny nestihli, takže pára letos nejezdila vůbec. Nevím, proč nenasadili U 37 002, nejspíš tam taky nějaké důvody byly, navíc do senotínského kopce má tato stoletá mašinka s přetíženými vlaky asi co dělat, a je to asi jako chtít po Trabantu, aby na Milešovku vytáhl karavan… O „Maletku“ se zase handrkují s NTM, takže tu asi na jindřichohradeckých úzkokolejkách nejspíš už neuvidíme… No, a když čtu, jak se handrkují s krajem a mezi sebou navzájem, tak si kladu otázku „jak dlouho ještě?“…
                  A je to strašná škoda. Předloni jsem tu měl parního „srdcaře“ z Francie (carillonista J. B. Lemoine z Lyonu) a ten nad těmi mašinami (jezdila Pé-ixa a U 37 002) skoro slzel jak malý kluk…

                  Reagovat
          • 15.10.2019 (21:20)
            Permalink

            Idyla je slovo relativní. Většinou pracuji i v noci na hotelu. … I když je pravda, že letos se mi alespoň dařilo, dostat se někdy i do kostela.

            Reagovat
        • 15.10.2019 (6:52)
          Permalink

          Uvítal bych ještě jiný blog nebo portál, kde píšou o bangladéšské idyle. Třeba něco z Radio Vaticana a podobně…

          Reagovat
  • 15.10.2019 (21:34)
    Permalink

    Vrátil bych se k tématu místní „glosy“…

    Skutečně mi přišlo až komické, když na bohoslužbě, kde podávali lidem sv. přijímání tzv. „pod obojí“ – formou napití se z kalicha, „tradiční“ věřící se (až ostentativně) vyhýbali kalichu VELIKÝM OBLOUKEM.

    Reagovat
    • 16.10.2019 (6:20)
      Permalink

      Dnes je hodně lidí sešněrováno hygienickými návyky a předsudky. Napít se ze skleničky, kterou předtím použil někdo jiný, aniž by sklenička byla umyta, je pro mnohé dnes „eklhaft“. Pokud se pamatuji, tak i Mons. Reinsberg podával „pod obojí“ tak, že Tělo Kristovo smočil do kalicha s Krví…
      Mělo to i praktické důvody – co kdyby si někdo „přihnul“ tak, že by se na ostatní nedostalo? 🙂

      Reagovat
      • 16.10.2019 (20:46)
        Permalink

        Však ano, stejně jsem přijímal i já. Přijal jsem Hostii tzv. na ruku a smočil ji následně v kalichu.
        Přesto si nemyslím, že hygienické důvody byly tím, proč se někteří lidé „kalichu“ vyhnuli.
        _______________________
        Nicméně je/byla i to jejich volba. …

        Reagovat
        • 17.10.2019 (1:29)
          Permalink

          „Vezměte a pijte …“, nikoli „vezměte a namáčejte“. Samozřejmě i v jediné z obou způsob je celý živý Pán Ježíš, ale když už (a právem) vzhlížíme jako k ideálu k tomu, jak to přesně Pán Ježíš ustanovil, a jak to zachovávala Církev snad dvanáct až třináct staletí … . Vynález podávání svatého přijímání namáčením byl faktickým odstoupením od podávání podobojí, když byly obě způsoby spojeny v jednu; uvědomění si toho, že vlastně ani to namáčení není nutné, to už byl detail.

          Reagovat
          • 17.10.2019 (4:36)
            Permalink

            PARADOXEM bohužel je, že podávání sv. přijímání tzv. namáčením v ČR dnes provozují především „tradiční“ kněží (nebo alespoň ti, kteří si to o sobě myslí, že jsou „tradiční“) a to PROTO, aby nemuseli lidem podávat tzv. „na ruku“. …

            Reagovat
            • 17.10.2019 (9:34)
              Permalink

              Když jdu k přijímání „pod obojí“, tak tohle neřeším. Stejně jako když jdu přijmout Tělo Kristovo, tak prostě otevřu ústa a hotovo… Způsob podání svátosti plně ponechám na knězi. Kdyby mě vyzval, ať nastavím dlaně, tak je nastavím…

              Reagovat
              • 17.10.2019 (21:22)
                Permalink

                To já zas většinou činím, jak je v daném místě obvyklé. V Polsku si klidně kleknu „u mřížky“ a kde podávají „pod obojí“ (paradoxně třeba právě v tom Pákistánu) nemám s tím problém.

                Reagovat
                • 18.10.2019 (4:41)
                  Permalink

                  Což je samozřejmě naprosto v pořádku – respektujete místní zvyklosti, což je projev úcty a slušnosti k místním. Takže by stejně tak bylo na místě, kdyby vyznavači jiných konfesí při vstupu do katolického kostela sňali pokrývku hlavy, že…? Už jsem totiž na vlastní oči viděl, že na to z výšky…. (konkrétně v kostele Panny Marie Sněžné na Jungmannově náměstí).
                  Jinak nevím, v jakém rozporu je vaše konstatováním s tím mým, na něž reagujete („To já ZAS“…)

                  Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *