Mniši v Novém Dvoře na výhru ještě čekají
Chystáte se vyzkoušet populární exit game? Té z Nového Dvora se raději vyhněte.
Nový Dvůr – hluboko v lesích na Toužimsku žije několik desítek mnichů zasvěceným životem. Taková je alespoň legenda, o které je přesvědčena veřejnost. Ve skutečnosti však v areálu kláštera místo mnichů najdeme pouze neúspěšné hráče jedné z nejtěžších únikových her na světě. Zatímco běžné hry mají stanoven limit pro vyluštění únikové cesty kolem šedesáti minut, v Novém Dvoře podobné pravidlo neplatí.
„Původně bratr odjížděl do Nového Dvora na týden. Následně se tam ještě musel několikrát na podobnou dobu vrátit. Až když se jednou nevrátil vůbec, pochopila jsem, že poukázka na hru, kterou jsem mu nabídla, byla ve skutečnosti léčka,“ popisuje sestra jednoho z místních kněží, Markéta.
Poukázku na katolickou únikovou hru Markéta našla na stole při vstupu do kostela Nanebevzetí Panny Marie na Svaté hoře u Příbrami. „Bratr byl vždycky soutěživý typ. Navíc se mi líbilo, že hra byla zdarma a náklady si hráč odpracuje drobnou manuální prací. Říkala jsem si, že si bratr zahraje a současně se něco naučí, což je pro mladého člověka ideální,“ vzpomíná Markéta.
Zjistit v čem princip hry spočívá, přitom není vůbec snadné. V České republice se totiž podle dostupných informací nachází jen několik jednotlivců, kteří nástrahy hry dokázali překonat. „Nejedná se o českou výjimku, je to propracovaný systém, který funguje po celém světě. Při zahájení hry podepisujete formulář, že o jejím průběhu nesmíte doživotně s nikým mluvit. Nakonec jsem zvítězil jen díky tomu, že jsem dostal jako další úkol vybudovat nový herní areál u nás v Čechách,“ popisuje Karel Satoria, který díky tomu pochopil princip hry natolik, že stihl ještě před dokončením úkolu zvítězit. Při dotazu na míru obtížnosti pouze dodává: „Ven jsem se dostal po deseti letech nepřetržité hry, a to patřím určitě k těm úspěšnějším. Většina se ven nedostane nikdy,“ konstatoval středočeský kněz.
Své o tom ví další úspěšný hráč a český rekordman Marek Vácha. „Princip hry spočívá v tom, že se odehrává v jakýchsi etapách, kdy se náročnost zvyšuje spolu se schopnostmi hráče. Musel jsem proto postupovat rychleji, než jak předpokládal systém. Věděl jsem, že jakmile se dostanu do fáze nazvané Věčné sliby, bude moje šance na výhru prakticky nulová. Málokdo ví, že název trapisté se neodvozuje od místa vzniku, v opatství La Trappe, ale od anglického slova trap.“ (česky past – pozn. redakce). Lechovický farář, který se dostal z herního areálu ve francouzském Sept-Fons ven za rekordních šest měsíců, ale svoji zkušenost nikomu nepředal.
„Pokud jsem se zpočátku pokoušel zjistit nápovědu od dalších hráčů, dostalo se mi tak leda pokynu, kam mám uložit právě umyté talíře. Když už jsem měl dojem, že jsem někoho nalomil, začaly kolektivní modlitby a veškeré úsilí přišlo vniveč. Navíc mně příště přidělili na práci k jinému hráči, protože mě dotyčný udal představenému. Rychle jsem pochopil, že tudy cesta nevede. Časem si na to zvyknete natolik, že novým hráčům taky odmítnete poradit,“ popisuje svoji zkušenost Vácha.
Pro případné zájemce má úspěšný absolvent hry alespoň jedno doporučení: „Na jejich místě bych nejdříve vyzkoušel tréninkovou úroveň u benediktinů na Břevnově. I když i zde část hráčů uvízne na celý život, šance, že se dostanou ven, je mnohem reálnější. V Novém Dvoře se jim budou získané zkušenosti hodit,“ podotkl rekordman.
Největším tajemstvím ale zůstává, proč hráči hru jednoduše neukončí. Z žijících hráčů (hra funguje s jistými obměnami už od roku 1664 – pozn. redakce), totiž hru jinak než výhrou ukončil jen jediný. „Potíž tkví v tom, že herní systém z hráčů vytvoří natolik morální a čestné osobnosti, že by je potom trápily nesnesitelné výčitky. Mě samotného hlodá doteď svědomí za to, že jsem dostal tuberkulózu a ze hry mě vyloučili,“ lituje Justo Gallego Martinéz přezdívaný don Justo, který se snaží svoji vinu odčinit celoživotní stavbou katedrály poblíž Madridu.
Jedinou šancí na výhru a vyvázání se ze hry je spojit se s čínskými bachaři, kteří nutí čínské mukly hrát a podle dosaženého levelu jim odměřují stravu.
Pokud zbožný český hráč zapraví přes paypal do Číny v tvrdých jüanech jistý předepsaný obnos, jsou mu připsány získané body od čínských muklů a pokud má štěstí a rychle kliká, opustí po vlastní výhře toto herní předpeklí.
Dále může v opatství v Nových Dvorech opět (polo)svoboden drtit hořčičné semínko s medem, bílým vínem a medem vydávaje běžný produkt za tradiční středověkou francouzskou recepturu.
Jojo, jeden z novodvorských hráčů to udělal – a je venku, ještě se živí překládáním z čínštiny (autory Gao Xingjian, Mo Yan…)
oprava: autory JAKO Gao…
Je mi mnichů v Nových Dvorech líto, netopí v lítých mrazech ani v dormitáři ani v refektáři. Navíc v něm po neuvážené čínské eskapádě podávají jako jediné teplé jídlo jen čínskou nudlovku.
Překlady Vámi zmíněných autorů Kao Sing Ťien a Mo Yan (=“jen nemluvit“) u novodvorských mnichů zdvihly vlnu nelibosti u Sv. Officia, honorář z čínské ambasády je v nedohlednu, přé se skromní mniši zapomněli objednat do pražského Obecního domu na 27.1. na oslavu čínských Svátků jara.
Asi jim fakt zbývá pro přežití jen ta hořčice. Chudáci bědní, ale nelituji je, sami svou cestu zvolili!
Justo Gallego Martinéz je přece jen sdílnější než Marek Orko Vácha.
Při setkání mládeže s papežem v Madridu, se skupině studentů z Cyrilometodějského gymnázia a odborné školy pedagogické v Brně, podařilo (výměnou za omítnutí sakristie a zastřešení svatostánku celtou) ze zmíněného kněze dostat několik důležitých rad.
Týkaly se tréninku před vstupem do hry.
Je potřeba:
1. Nastudovat (nejlépe naučit se zpaměti) první čtvrtinu odborné publikace – Alexandra Dumase staršího – Hrabě Monte – Cristo.
2. Zvládnout minimálně pět levlů počítačové hry Aladin.
3. Osvojit si co možná nejvíce homosexuálních technik. Ty je zapotřebí začít asertivně nabízet spoluhráčům (představené nevyjímaje) od prvního dne po vstupu do hry.
Justo Gallego Martinéz zaručuje, že při správné aplikaci v tréninku nabytých vědomostí a dovedností, má hráč šanci zvítězit 50 : 50.
Mám ségru, která podobné hře propadla už v sedmnácti letech, za dob hluboké totality. Už tehdy to byla celkem utajená hra. Jen nechápu, jak ji mohli spustit bez počítačů a herních konzol. Zřejmě tehdy začínala tichou poštou.
Je to tak dobré napisané, žeby človek aj tomu uveril !!! 😀 A čo nato mníši v Novém Dvoře ?
Pilně hrajou.
Mniši v Novém Dvoře věří 🙂
Je mi 75 let a moc se mi Vaše stránky líbí. Zkrátka: svatý smutný, smutný svatý!
Já sem byl nucen jít do této hry…byl sem do ní tlačen. Ale odolal sem.
Mně pomohlo obyčejné manželství (teda do jaké míry může být obyčjné). Jen jsi nejsem jistý jestli jsem tím nepropadl ještě záludnější únikové hře, kde spoluhráčka na úniku moc nespolupracuje.
Manželství, to je senza nápad, to by mohlo být takovým trumfem v rukávu.
Představme si, hráč vstoupí do hry, nedaří se mu, situace vypadá na prohru … a najednou vytáhne oddací list spolu s kopií matričního zápisu!
Myslím si, že okamžitě vítězí.