Bez obědů u farníků část kněží strádá, církev chystá pomoc

Karanténní opatření se kromě živnostníků a restauratérů dotkla mimo jiné i kněží, a to hned v několika oblastech. Nejen že jsou pro veřejnost kostely uzavřeny, díky dodržování přísné karantény se kněžím uzavřela i spousta domácností. Se čtyřchodovým nedělním obědem v kruhu přívětivých farníků či krabicí koláčů ze svatby nebo křtin se tak musejí kněží na nějakou dobu rozloučit. Sociální izolací tak trpí nejen jejich duše, ale také žaludky.

„Víte, ono se to nezdá, ale já takřka nemusel chodit nakupovat. Vždy se toho tady na faře nějak sešlo, něco jsem dostal já, něco kaplan, bohatě nám to vydrželo na snídaně i večeře během týdne. A obědy jsem se rozhodl řešit podporou restauračních zařízení, kam chodívám na meníčka. Mám pár oblíbených, kde mi vždy drží místo u stolu,“ prozrazuje otec Petr z menší pražské farnosti a neskrývá přitom dojetí.

„S tím je teď konec. Uzavřené restaurace i uzavřené domovy. Za stravenky si koupím dvacet deka vlašáku se třemi rohlíky a s tím musím vystačit namísto oběda. Ke snídani požmoulám hrst piškotů a na večeři se odbudu třeba gothajem s cibulí. Což o to, je půst, přes týden je to vlastně takto v pořádku. Ale když se po nedělní liturgii v prázdném kostele vrátíme na faru, kde kaplan zalije písmenkovou polévku vodou z rychlovarné konvice, je to jaksi ponuré slavení dne Páně,“ vrtí smutně hlavou kněz. A pokračuje kajícně: „Někdy jsem si říkal, že už se mi ten vývar s játrovými knedlíčky a kačena s pěti na střídačku se svíčkovou malinko zajídají. Tehdy ze mě mluvila nepokora a zpupnost. Prozřel jsem,“ sype si popel na hlavu otec Petr kajícně.

Jistý nedostatek pociťuje i otec Pavel z Jiřetína pod Jedlovou: „Naštěstí mi zbyly nějaké neposvěcené hostie. Pokud vydržím s přídělem třiceti hostií na den, měly by mi vystačit zhruba na dva týdny. V neděli si je na oslavu dne Páně, a taky abych do sebe dostal nějakou energii, mažu sádlem,“ popisuje podobu karanténního půstu kněz.

Česká společnost nutričních poradců zdůrazňuje, že i přes počáteční nepříjemné stavy může mít půst zpřísněný karanténou pro mnoho kněží ozdravný efekt. „Věříme, že celostátní karanténa povede i k tomu, že se zvýší počet kněží s normálním BMI (body mass index). Ti momentálně tvoří pouze 15 %, ostatní mají minimálně nadváhu,“ vysvětluje Milan Chobot, předseda společnosti. Podváhy se u kněží neobává, neboť ta se dle jeho slov u kněžského stavu z blíže neurčených důvodů nevyskytuje.

Na jihu Moravy je však situace diametrálně odlišná. Páter František právě dojídá jitrnici a ubrouskem si utírá ústa. „Trochu mi to připomíná podobenství o prozíravých pannách. Na konci února bylo ve vesnici několik zabijaček. Naštěstí se prasata stihla porazit před začátkem karanténních opatření a uznalí farníci mi dali výslužky tak akorát, abych vydržel do konce doby velikonoční. Rád bych se rozdělil s kněžími v odlehlých oblastech, kteří takové štěstí na farnost třeba nemají, ale bohužel, je toho pro jednoho málo, pro tři nic,“ vysvětluje otec František s plnou pusou.

Nerovnosti ve stravování kněží v karanténě si je vědoma i Česká biskupská konference, která situaci řeší jako nejvyšší prioritu. „Rozjeli jsme webovou stránku www.obedpropana.cz, kde mohou farníci nabízet domácí jídlo kněžím. Budeme rádi, pokud budou farníci schopni vyplnit i alergeny a nutriční údaje u jídel, není to však nutností. Na dovážku jídel do vzdálenějších farností diecéze máme momentálně vyčleněn jeden vůz a posádku, která je pochopitelně plně vybavena nejen ochrannými oděvy a respirátory, ale také růžencem na zpětném zrcátku automobilu. V současné době probíhá v brněnské diecézi zkušební provoz. Pokud se zde tato forma služby osvědčí, rozjedeme ji na celostátní bázi,“ vysvětluje Monika Klimentová z tiskového střediska ČBK.

Kdo si naopak sociální distanci chválí, jsou introverti, kterých se i mezi kněžími pár najde. „Ono nejen že během nedělí musíte hovořit s lidmi přede mší i po ní. Často ještě následuje oběd u farníků a někdy jsou ty small talky opravdu vyčerpávající,“ svěřuje se otec Jan polohlasem. „Takhle si odsloužím mši v prázdném kostele, nikdo nevyrušuje, na nic se neptá, nechce se zpovídat ani se mnou jinak pohovořit. Na oběd si pak zajdu k mamince, kde poobědvám domácí stravu v uvolňujícím, chápavém tichu,“ dodává spokojeně.

22 komentářů: „Bez obědů u farníků část kněží strádá, církev chystá pomoc

    • 3.4.2020 (21:09)
      Permalink

      Nezbývá, než spočítat neproměněné hostie…
      A pro nějakou změnu bych k nedělnímu sádlu mohla nabídnout sklenici povidel – třeba by se hodilo na středu… 🙂

      Reagovat
  • 3.4.2020 (19:32)
    Permalink

    Tady se přiznám, že nevím, co bych k článku napsal.

    Reagovat
    • 3.4.2020 (21:08)
      Permalink

      Taky bych řekl, že těžko co dodat. Možná jen to, že na jižní Moravě jezdí faráři s rouškami vyrobenými z najemno pokrájených plátků bůčku a z gumy do trenek. 😀 😀
      Jo, a kdyby vám někdo řekl, že desinfekce jde vyrobit ze slivovice, tak je to Pražák. Moravák by takovou věc nikdy neudělal! 😀 😀

      Reagovat
      • 3.4.2020 (21:15)
        Permalink

        To máš pravdu, Bille, ale Moravák ví, že když se pálí, tak prvně teče tak zvaná “kolenová” (pro Pražáky: slivovice, která na začátku teče ještě nemá ta správná procenta a ze začátků může obsahovat víc metanolu, takže se nehodí na pití, ale jen zevně – na mazání revmatických kolen) No a právě ta kolenová, ta je vhodná do rozprašovače na dezinfekci mobilu, peněženky, volantu… U volantu ale pozor na dechovou zkoušku!! 🙂

        Reagovat
        • 4.4.2020 (4:21)
          Permalink

          A já si vždycky myslel, že slivovice je především pro VNITŘNÍ dezinfekci!
          Ano, když je dobrá a kvalitní, tak je to lahůdka, kterou je škoda kazit. Na nejrůznější viry (ovšem nevím zatím, zda na koronavirus to bude taky účinné) mám jiný recept:
          Při mém studentském pobytu v Polsku na konci 70. let se mým hostitelům podařilo vypěstovat ve mně absolutní odpor k vodce a tento odpor trvá dodnes. Kdysi jsem dostal jednu litrovou láhev od kohosi jako dárek. Nepiju ji, ale míchám z ní lektvar, který mi zatím vždy pomohl lépe než léky Orofar nebo Preventan. Okamžitě, když ucítím škrabání v krku, tak do většího panáka vodky (asi jako sklenička od hořčice) vymačkám stroužek česneku, přidám špetku medu a pár kapek citronové šťávy. Pak to kloktám a pokud jsem ve formě a jsem toho vůbec schopen, tak to dle možností nakonec polknu. Je to hnusné, až to BOLÍ! Ale zatím mi to vždy pomohlo! Ale nevím, zda to zabere i na koroňák, v praxi to ověřené nemám (a doufám, že tu příležitost mít nebudu)…

          Reagovat
          • 4.4.2020 (6:57)
            Permalink

            Radku, ono je taky důležité, jakou vodku piješ. S polskými vodkami nemám zkušenost, ale ruských vodek jsem ochutnal již mnoho. Ty opravdu kvalitní jsou dobré, člověk si ale musí připlatit. Slivovice je na straně jedné vnitřní desinfekce, ale na straně druhé i lahodný nápoj. Bohužel i zde můžeš narazit na zmetky, které se nedají pít, i když do toho ti lidi přidají různé tresti. On se i u nás dnes na Moravě snaží pálit každý, kdo má ruce a nohy, aniž by se nějak zabýval péčí o ovoce a o kvas. A to je přitom na výsledném produktu nejdůležitější. Také je důležité, aby byla dobrá obsluha v palírně, která si pohlídá, aby do kanálu odtekl “ocas” z minulého pálení a také to, aby první litr té silné neměl žádný pachutě či “aceton”. Když je dobrý kvas, teče dobrá slivovice od prvního litru (i když je fakt, že ty první nejsilnější litry té chutí moc nemají). Tož na zdraví! 🙂

            Reagovat
            • 4.4.2020 (18:58)
              Permalink

              Tak to, co jsem pil v Polsku, bylo STRAŠNÉ. To mi bylo devatenáct a jako studenta kompoziční třídy konzervatoře (už jsem byl po maturitě na gymnáziu) mě vyslali na výměnnou stáž k uznávanému skladateli, tehdy “padesátníkovi” v plné síle, Zygmuntovi Krauzemu na hudební lyceum ve Varšavě. Byl jsem tam tři měsíce a tak šíleně zhýralý “bohémský” život jako tam, jsem nikdy předtím a už nikdy potom nevedl! Nedá se popisovat, co se dělo… Nechápu, jak jsem to mohl přežít, byť od pana Krauzeho jsem si po odborné stránce objektivně odnesl hodně dobrého (skvělý hudebník, skladatel i člověk). Kromě Poláků tam bylo několik Rusů, několik “Dederónů”, dva Belgičané, jeden Litevec…, prostě mezinárodní “sebranka” mladíků, kteří se rozhodli komponovat a ve dvaceti si mysleli, že udělají “revoluci” v hudbě… A když se nekomponovalo, tak se mimo jiného pila “wúdke”… Ne, to fakt už nechci zažít…

              Reagovat
              • 5.4.2020 (7:03)
                Permalink

                Nevím, co jsi pil v Polsku za hluboké totality, ale pokud vím, tak polské vodky berou Poláci jako národní klenot, Kouknul jsem se na net a zjistil jsem, že určité polské značky vodek mají dobré jméno i ve světě a Poláci je úspěšně vyváží. Takže to asi nějaký humus nebude. 🙂
                Ale chápu, že když se člověk někdy ožere z nějakého alkoholu, tak to nemusí do konce života vidět. 🙂 🙂 Mám také svoje zkušenosti, a to se zelenou. 🙂

                Reagovat
                • 5.4.2020 (18:08)
                  Permalink

                  A co teprve směsi! 😀 😀 😀
                  Takové “Brežněvovy slzy”, “cikán v trávě”, “raněný cikán v trávě”, “mozeček”, “mozeček v trávě”, “lední medvěd”… 😀
                  V severočeském pohraničí je jistá obec, kde se v místní hospodě jednou za čas hraje jakási soutěž. Její podstatu neznám. Ale vím, že ten, kdo prohraje, musí zkonzumovat “pohár hospodského Hrbáčka” (údajně legendární hospodský, kterého neporazilo vůbec nic v jakémkoliv množství). To se do polévkového talíře po jednom “panáku” slije úplně všechno, co momentálně v hospodě je, a dotyčný to musí zkonzumovat polévkovou lžící… A prý se už několik let v závěru této hry preventivně volá záchranka. Akorát je mi záhadou, že tuto “tradici” ještě neřešila policie…

                  Reagovat
                  • 5.4.2020 (19:09)
                    Permalink

                    No, když se míchá kořalka, tak to nemusí být úplně to nejhorší, já mám spíše neblahé zkušenosti s trojboje, při němž se “ponižovalo” (mám na mysli procentuální poměr alkoholu). Nejprve se pila kořalka, potom víno a skončilo to pivem. 😀 brrr, hrůza ….
                    Ale tato léta mám už na(ne)štěstí pryč, v mých letech a při mém zdravotním stavu už alkohol pouze degustuji. Když jdu pivo, piju jenom pivo, když si objednám víno, piju jenom víno, když se pije tvrdý alkohol, tak buď jen slivovica, nebo jen jeden druh alkoholu (vodka, rum, fernet) 😀 😀

                    Reagovat
        • 4.4.2020 (8:56)
          Permalink

          My říkáme “vyskočky” a na kolena dost dobrý.

          Reagovat
    • 5.4.2020 (18:10)
      Permalink

      Je to milé… Na děti se v tomto čase moc nemyslí…

      Reagovat
      • 7.4.2020 (8:06)
        Permalink

        Pokud tam ale pronikly i myšlenky pátera Piťhy, půjde z toho strach.
        A na to Jiří Strach sází. Děti se přece mají bát!

        Reagovat
        • 7.4.2020 (9:30)
          Permalink

          Děti se nesmí bát, děti musejí znát, čemuž je v mnohých případech dnešní genderová škola neučí. Dominik Duka prožil za bolševika to, o čem se dnes děti učí ve škole, takže jim má co říci. Nebát se a bojovat proti těm různým neomarxistickým šílenostem, které nás ve své podstatě (byť nenásilnou cestou), vedou tam, kde jsme byli před třiceti roky.
          Na Slovensku se nebáli, lidé se v čele s p. Mariánem Kuffou postavili proti Instanbulské smlouvě, a nakonec od ní musela ustoupit i prezidentka Čaputová, která její vypovězení proti vůli Parlamentu blokovala.
          https://www.napalete.sk/kuffa-caputova-ma-len-dve-moznosti-ustupit-alebo-odstupit/

          Reagovat
        • 7.4.2020 (11:19)
          Permalink

          jj,… myslím, že takový holčičkoklučík v sukýnce a s copánky hrající si s nádobíčkem a čůrající do nočníčku ve stoje s konstatováním, že má pindíka, zatímco tamten “chlapeček” tam má jen jakousi “čárku”, může být docela “roztomilé” stvoření 🙁 🙁

          …hlavně neukazovat na veřejnosti pusinku (nyní myslím ÚSTA!) – je to nehygienické a neslušné…!

          Reagovat
        • 7.4.2020 (11:24)
          Permalink

          Mimochodem – ani P. Piťha, ani P. Halík mě nyní absolutně nezajímají. Nyní se modlím za biskupa Herbsta, který je na tom údajně VELMI zle…
          Nějaké “strašení” Piťhou nebo Strachem je v současnosti docela srandovní…

          Reagovat
  • 8.4.2020 (20:30)
    Permalink

    Najednou máme samé kostely na mýtince…

    Reagovat

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *