Nový projekt Charity: Adopce kněží na dálku
V souvislosti s Tříkrálovou sbírkou představila Arcidiecézní charita Praha nový projekt v rámci Adopce na dálku. Jedná se o zvýšení integrace sociálně izolovaných kněží zejména v oblasti Sudet či v jiných odlehlých částech republiky.
Více informací k projektu s názvem Adopce na dálku – Adoptuj si svého kněze poskytl tiskový mluvčí Charity, Jan Oulík: „Již delší dobu se na Charitu dostávaly podněty týkající se bídné situace kněží nejen v pohraničí. Často nám o ponuré situaci, jež jejich poslání provází, referovali příbuzní, farníci ba i někdy kněží samotní. Ve farnostech, kde je tradičně málo věřících či které díky nepříznivému demografickému vývoji vymírají, se kněží mohou cítit velmi osaměle. Pokud člověk není od přírody samotář či nadšenec do opravování památek, může kněžskou službu v těchto končinách shledávat jako velmi náročnou, právě i díky sociální izolaci. Mnozí kněží mají ve farnosti všehovšudy pár babiček a návštěvy nemocných spolu s aktivitou na sociálních sítích často nemohou plnohodnotně vynahradit společenský život, na který byli tito služebníci Krista dříve působící v jiných farnostech, zvyklí,“ vysvětluje Oulík.
„Nadto je krajně nespravedlivé, že ti, jež působí v tzv. rozích hojnosti na Slovácku, jižní Moravě, Vysočině atd. mají nadbytek, zatímco kněží v již zmiňovaných vylidněných oblastech trpí nedostatkem,“ dodává.
Jeho slova pak potvrzuje jistý kněz Petr S., působící na Vysočině: „Tudle paní Jemelková zabíjela prase, dostali jsme ho celou půlku a s kaplanem jsme to za živého Bartoloměje (patron řezníků, pozn. red.) nemohli sníst, ačkoli jsme se tužili. Nakonec jsme oba byli nuceni sezvat široké příbuzenstvo, stejně ale ještě zbylo zhruba dvanáct košů nejroztodivnějších vepřových ostatků. Dali jsme je zamrazit, ale upřímně, na prase teď nějakou dobu nemám ani pomyšlení, možná mi vytráví o půstu,“ uvažuje nahlas.
Naopak jeho kolega Pavel H., působící v podkrkonoší, má daleko smutnější zkušenost: „Ačkoli je moje farnost poměrně rozlehlá, oveček je v ní málo. Tedy oveček jako takových nikoli, ovšem věřící by člověk napočítal na prstech. I když jsem s některými z nich v aktivním kontaktu, sužuje mě samota. Na cestách si tedy zpívám s rádiem, hovořím se včelami, které chovám, ovšem zpravidla je to poněkud jednostranná konverzace. Proto když přišla nabídka zúčastnit se filmového natáčení v mé farnosti, bez rozpaků jsem ji přijal, ačkoli vím, že před kamerou mívám trému. Během natáčení jsem pak některé věci naschvál kazil, abych mohl zůstat na place o to déle a užívat si tak kontaktu s lidmi plnými doušky,“ vysvětluje posmutněle. „A co se týče jídla, jsem rád, že chovám včely, předzásobím se medem, kterým pak nejen že sladím čaj, ale také jej konzumuji s pečivem. Když je dobrý rok, vystačí mi med klidně až do Letnic. Prase a celkově masa bohužel moc nemám. Vybavuji si, že jsem na zabijačce byl pouze jednou a to byla vlastně taková polozabijačka, neboť ovce chcípla sama od sebe,“ uvádí věci na pravou míru kněz.
A právě na takovéto případy je zacílen projekt Adoptuj si svého kněze. „Tento projekt kombinuje jednak prvky z mnohaletého úspěšného projektu Adopce na dálku a projektu Dopisování s vězni. Lidé nemusejí posílat finanční částky, leč i ty jsou pochopitelně vítány. Jednoduše si vyberou z naší databáze osamělých kněží jednoho, popř. i dva např. podle fotky, sympatií, sdílených koníčků apod. a budou si s nimi dopisovat, vyměňovat fotografie, seznamovat je s regionální kuchyní prostřednictvím zasílání přebytků ze svých zásob a po určité době je mohou i přijet navštívit. Je velmi žádoucí, aby mezi vytipovaným knězem a osobou, která jej adoptuje, byla poměrně velká vzdálenost a to z důvodu rozmanitosti regionů, ve kterých se jednotlivé osoby nacházejí, aby se tedy skutečně jednalo i o jakousi adopci na dálku,“ objasňuje cíle projektu Oulík.
„Pilotní verzi máme v plánu spustit v době Velikonoční, jež má být dobou radosti ze vzkříšeného Krista. Rádi bychom tuto radost zprostředkovali i osamělým kněžím. Dalším cílem projektu je pak předcházení třenicím na exerciciích, kde si účastníci mezi sebou sdělují různé zážitky a pochopitelně dojde i na popis každodenního života ve farnosti. Kněží z vyloučených lokalit jsou pak vlastně vyloučeni nadvakrát, neboť nemají mnoho co sdílet, a dokonce v nich může vzklíčit semínko závistivosti, čemuž bychom právě skrze tento projekt rádi předcházeli. Patronát nad „Adoptuj si svého kněze“ přijali Marta Kubišová a Zdeněk Srstka. Další informace o projektu budou k dispozici na našich webových stránkách začátkem února, nezmeškejte tak možnost adoptovat si svého kněze, neboť jejich počet je omezen,“ nabádá k rychlé aktivitě Oulík.
Pro izolovane kněze je dobre zveřejnit projekt „Ja jsem CESTA 121, pravda i … život“
No a mělo by byt standartem, že nabidka předpoklada poptavku. Tak se ptam, kratce jak my na ostravsku jsme zvykli: kaj možu kněži požadat o adopci? Bo jak nevite koho adoptovat, tak se muže stat, že se zmylite a budete adoptovat třeba nějakeho mladeho, co ma kura ducha jak dědek.
a posledni přyspěvek: jarek nohavica nechce nikoho adoptovat? Bo to by tu u nas mělo lepči sukces jak Kubišova a Srstka. tu je lude neznaju. ale Nohavicu to jo.
Tato nabídka je moc hezounká. Bojíme se jestli se nebudou zlobit skuteční biologičtí rodiče těchto velebných pánů. Ani nechceme nenarušili starostlivý vztah mezi velebným pánem a jeho duchovním otcem biskupem. Je to nějak ošetřeno? Co když bude velebného pána chtít adoptovat i někdo jiný? Bude se moct rozhodnout velebníček sám, nebo se bude dražit? Jsme zoufalé. Uvidíme fotečku, přiroste nám k srdci milounký velebný otec ze samoty a nakonec nám ho někdo sebere. Co si budeme povídat, nám starším babičkám, takové věci nedělají dobře. Ty cizí by ho třeba ani neměly tak rády jako my. Co máme dělat?
Pomodlit se vhodnou novénu, postit se, vykonat pouť na Hostýnek, Svatý Kopeček či k Panence Marii Hájecké a darovat něco vhodného otci biskupovi – např. zásoba jeho oblíbeného mešního vína, proslulého alternativního moravského platidla (vyráběné z různého ovoce, říkává se mu prý valašský penicilin) nebo sponzorský dar na projekt, který je favoritem dotyčného otce biskupa.
Nezdaří-li se, byla chyba ve volbě novény, daru či byla špatně vykonána pouť.
Já si myslím, že se tento projekt neosvědčí. Za normálnáích okolností totiž náhradní rodiče adoptují dítě. Zde se plánuje adopce opačná – duchovní děti budou adoptovat duchovního otce. A v tom vidím velkou potíž a nevyzkoušený projekt. Adopce přece nemá působit jen sociálně (proti osamělosti), ale i výchovně. A dobře to všichni víte z vlastních rodin, jak rádi si rodiče nechávají radit od dětí!
to to trvalo, no konečně…..
Hele, ten kostelík znám, má teď novou střechu. Ale tam je páter Suchár, tomu samota nehrozí. 🙂
Áno, je to tak a má tam už jen pár babiček. Také mu tam říkají, že je požehnaný mezi ženami!
…Suchárovi opravdu samota nehrozí proto, že je sám…..
Domnívala jsem se, že po adopci na dálku by tento adoptovaný kněz do dané farnosti k či rodině nebo osobě docházel na víkendy, prázdniny, dovolené a podobně. Tady záleží, jak by reagoval stávající kněz ve farnosti. Jak by se vyrovnal s takovou konkurencí, kterou si vlastně farníci vyberou sami. Na rozdíl od jeho pozice, když byl do farnosti např. přidělen mnohdy i přes odpor nebo se do farnosti nedokáže dobře začlenit (a to nejde vůbec o integraci sociálně izolovaného kněze). Určitě, bych nevybírala takhle „naslepo“ a bude nutné vytvořit nějakou nabídku s fotografií, popisem nemocí, neduhů a předností a také do jaké lokality je takovýto kněz vhodný. Dále bych určitě uvítala nějaký kontakt, kde bychom se mohli na dotyčného dotázat, abychom neadoptovali nějaké vykutálené falešné kněze, kteří se vyrojí ihned po spuštění projektu. Už vidím ty napálené farnosti a oči pro pláč, že si hřály hada na dálku. Věc, která mi vadí snad ze všeho nejvíce, je adopce již dospělých. Přeci jen by každý rád svého mladého kněze, kterého by si mohl i tak trošku vychovat k obrazu svému. Nešlo by projekt do budoucna zaměřit již třeba na ministranty, seminaristy, které by si farnosti adoptovaly na dálku?
Už aby to bylo. Nejen v pohraničí, ale v některých oblastech ve Středočeském kraji, jsou důstojní pánové izolováni, doufám, že i ti budou ve výběru. Ráda bych podpořila kněze, co působí v mikroregionu Podlipansko či v některém ze sousedních.
Plánuje se i adoptování kostelů? Není jich zrovna málo, kterým by adoptivní „rodiny“ velmi prospěly. Například kostel v Zahrádce, kde působil P. Toufar, mariánský ve Skocích (viz „Panenko Skákavá“) či jiné historicky velmi cenné, aby to nedopadlo jako s klášterem v Chebu.
A budou moci požádat o adopci i homosexuální páry?
Homosexuální pára? Co to je?
юмор сквозь слезы
Vladimíre, přesně ve znamení vašeho příspěvku musím říct, že s normálně na těchto stránkách bavím, ale tentokrát jsem skeptická. Mimo problému s tzv. opačnou adopcí – tedy adopcí rodičů dětmi se tu ukazuje další problém: bude to i tady tak, že si adoptující vybere, a adoptovaného se nikdo moc neptá? Může nastat problém v nespokojenosti kněze.
V případě, že by mohli adoptovaní nesouhlasit, tak by se vyřešila i předchozí otázka, ale zase se nastolí problém na straně adoptujících.
Mimo záštity paní Kubišové a pana Srstky, kteří mají bohaté zkušenosti, a taky mimořádné manipuační schopnosti ( no řekněte- kdyby člověk na ně dal, tak má plný barák psů, protože krásným chudáčkům čumáčkům nelze téměř odolat) zřejmě vznikne při biskupství z desátků farností nějaký úřad, který adopce bude řešit. Bude nutné najít neúplatné zodpovědné úředníky, protože přece jde o podstatně jinou záležitost, než o krásné čumáčky.
Lído, já vidím ty slzy hlavně v tom, že problém osamělých kněží , na který článek s humornou nadsázkou naráží, tu opravdu existuje. Myslím, že lid obecný by se o potřeby svých pastýřů, hlavně těch na duchovním úhoru, měl starat tak, aby myšlenky na nějaké adopce snad ani nikoho nenapadaly. A nemyslím zdaleka jen ty potřeby materiální.
Dobrá – opouštím legraci – a vážně: omlouvám se – já myslela, že vtipně reagujete na ten příspěvek o homosexuálních párech. Samozřejmě máte pravdu. …máte pravdu. Jenže problém může být na obou stranách, a to někdy velký – takže zase platí to Vaše – smích skrz slzy. Ale to není pro tento (ani jiný) web.
A co ekumena či dokonce mezináboženský dialog (do kterého církev nyní po Asisi II. zahrnuje i vztahy s ateisty)?
Byl bych pro, aby minimálně v pilotním projektu mohli katolické kněze adoptovat pouze katolíci. Více totiž hrozí ztráta víry frustrované strany, než evangelizace těch, co jsou v pohodě natolik, že se odváží nějakého kněze adoptovat.
Adoptovali jsme si s manželkou jednoho kněze, bez uvážení, teď litujeme. Moc sní a rychle opotřebovává obutí.
Chtělo by to systém. Kněží k adopci by po nějaký normovaný čas měli sledovat svoji spotřebu a režii. Kolik sní, jaké druhy potravin, kolik vypije, vychlastá, vykouří, ošacení, obutí, při kolika °C zamrzá, …
Po vyhodnocení by byli zařazeni do tříd náročnosti. Každý adoptující by se mohl lépe orientovat, koho si vezme.